V nenápadném domě v pražských Dejvicích je kolem půl osmé večer slyšet vzrušený hovor už od vchodových dveří: "Slečno, řekněte nám, kdo přijde? Je mladá a hezká?" vyzvídá pisklavě ženský hlas. "Vím jen to, že se jmenuje paní Savageová a dostane ten modrý pokoj," odpovídá upjatým, přísným hlasem druhý hlas.

V malé tělocvične v suterénu zkouší nevidomí ochotníci novou hru. Na starých dřevěných školních židlích posedávají lidé od dvaceti do padesáti let. Většina z nich má papír položený na koleni a přejíždí po něm prsty. Ke čtení Braillova písma oči nejsou potřeba.

Všude se verveme

"Tak jo, sjedeme to od začátku," zavelí Dana Skalová, jedna ze služebně nejstarších členů souboru. Vidí, ale špatně chodí. A není to šéfová: "My tady režiséra žádného nemáme. Jsme kamarádi a tím vedením se člověk vždycky nějak vydělí. Nešéfuje nikdo. A jde to. Už třicet let," směje se paní Dana, na dnešní zkoušce v roli nápovědy.

Verva hraje po divadelních festivalech i domovech důchodců: "A všude tam, kam nás někdo pozve. Většinou je to náhoda, někde hrajeme, někomu se to líbí, tak nás zase pozve jinam. Verva znamená i to, že se vždycky všude "verveme"," směje se Iva Mojžíšková, ochotnice, která má na starosti i scénickou hudbu.

"Hrajeme hry, u kterých víme, kdo na co stačí. Nemůžeme si dovolit nic náročného, ani časově, ani divadelně. Hrajeme opravdu jen pro radost. To je přece docela osvobozující," říkají na vysvětlenou rozesmáté dámy - paní Savageová a nápověda.